Dneska to bude trochu jiné. Blíží se léto, a tak bych vám chtěla bych vám dát doporučení na jeden seriál. Jmenuje se 1899, je to takový kříženec Truman Show, Prokletého Ostrova a Inception, a je od tvůrců seriálu Dark. Bohužel Netflix seriál neprodloužil, ale i tak je ta jedna řada super.
Seriál je zdánlivě o tom, že se skupina evropských emigrantů v roce 1899 snaží přeplavit Atlantik a dojet do New Yorku, ale ve skutečnosti je to velmi zajímavé psychologické drama. Jednak tam má každý nějaké tajemství, a zároveň lidé pomalu zjišťují, že je to možná všechno nějaký divný experiment… prolíná se tam realita s minulostí, s různými vidinami, postavy tam bojují s traumaty, a je tam spousta dalších zajímavých momentů. Adepti sociologie a sociální psychologie si určitě přijdou na své.
Na začátek jenom zmíním, jak mě jako milovnici jazyků potěšilo, že je tam slyšet spousta řečí, namátkou angličtina, němčina, dánština, španělština, francouzština, čínština, portugalština, dokonce i polština a ruština… Je fakt radost to poslouchat.
Nebudu vám vyprávět, o čem to je, protože je tam na konci vcelku zásadní obrat, ale zmíním, co mě zaujalo z toho psychologického hlediska.
Jsou to vlastně dvě věci:
Jedna postava tam v jednu chvíli doslova říká:
Já budu vždycky takový, jaký jsem, a ty budeš takový, jaký jsi, a nic se nikdy nezmění.
Kromě toho, že mi z takové věty běhá mráz po zádech, jsem si znovu uvědomila, jak je super, když to má člověk nastavené jinak, a když místo tzv. fixed mindset věří v growth mindset.
Na tohle téma jsem četla naprosto fenomenální knihu, která patří k nejlepším, co jsem kdy o osobním rozvoji četla – 7 návyků skutečně efektivních lidí (česky je myslím bohužel vyprodaná). Growth mindset ilustruje hned ten první návyk, kterým vlastně všechno začíná. Že jsme všichni strůjci svého štěstí a že většina věcí, počínaje tím, co si myslíme, a podle jakých vzorců jednáme, se dá změnit. Buď budeme pasivní a budeme život a jeho události nějak přijímat, ale v podstatě se na svůj život dívat jakoby z okýnka pasažéra. Anebo přijmeme, že máme moc, svobodu a i odpovědnost svůj život někam směřovat.
Jsou samozřejmě věci, které nezměníme. Např. individuálně těžko změníme globální oteplování, vyřešíme problém hladu ve světě, nastolíme sociální spravedlnost. Často také nemůžeme změnit, co si o nás lidé myslí a co o nás říkají. Co ale můžeme změnit, je naše reakce na tyto skutečnosti.
A dřív než mi řeknete, že je to pěkná blbost, tak doplním, že autor tenhle princip ilustruje na příběhu Viktora Frankla, což je psycholog, který přežil koncentrační tábor, kde si i v těch nejhorších podmínkách dokázal uchovat vnitřní svobodu. Napsal o tom potom mimojiné působivou knihu A přesto říci životu ano.
Moje oblíbené téma. Trocha stereotypizace se nevyhnula ani tomuhle seriálu, kde jedna z hlavních postav říká:
Podívej se na ně, vždycky si nechají emocemi zatemnit mozek a tím pádem dělají špatná rozhodnutí, a nakonec umřou. Emoce jsou zbytečnost.
V tomhle případě souzním s první částí sdělení, ne už tolik s tou druhou.
Víme, že emoce prostě jsou, ať už si myslíme, že jsou zbytečné, nebo ne. Máme je všichni, a ti, co si myslí, že je nemají, je jen pravděpodobně nemají pod kontrolou. A to, že emoce – neregulované – zatemňují mozek a způsobují neoptimální rozhodnutí, je také pravda, demonstrovaná vědeckými studiemi (pro více detailů doporučuju např. Podcast Evolutionary Parenting).
Proto je naprosto zásadní emoční regulace, tzn. schopnost si svoje emoce uvědomit, a schopnost se dostat pryč z červené zóny, pokud nás zrovna emoce ovládají a znemožňují nám přístup k racionální části mozku.
Taky mi přijde dost důležité připomenout, že cílem není emoce zploštit, žádné nemít a nemít nikdy tzv. arousal. Emoce jsou informace a jsou evolučně důležité. Například když sedíte v autě a vidíte, jak se k vám z protisměru blíží náklaďák, tak musíte rychle zareagovat, a to emoční vzrušení vám v tom pomáhá.
Na druhou stranu v tomhle stavu permanentního stresu nechcete být pořád, a tak je dobré vědět, jak se z něj potom dostat. Ať už je to vědomým dýcháním, pojmenováním té situace a té emoce, meditací, rozhovorem, dotekem, nebo nějakou jinou autoregulační technikou.
První řada seriálu má jen 8 dílů, zvládla jsem to i já během siest syna, takže to určitě taky zvládnete :). Dejte mi pak vědět, jak se vám to líbilo!