Kde je jednodušší zbohatnout?

Časté téma, které se řeší v koučinku, jsou peníze. Bylo toho už hodně napsáno o tom, jak je v této oblasti důležitý náš individuální mindset, klasická autorita na toto téma je kniha Jak myslí milionáři. Já bych se dnes ale chtěla zabývat něčím jiným: kulturním a společenským nastavením země, ve které žijeme, a tím, jak na nás působí.

V různých zemích je jiný finanční mindset

Určitě už jste si uvědomili, že různé kultury a různé národy mají k penězům odlišný přístup. Všichni známe potenciál slavného amerického snu. V západní Evropě se naopak bohatství často dědí a je velmi složité se vyhoupnout ze své sociální třídy. V Indii je zase kastovní systém. A tak dále…

Byla by iluze si myslet, že na nás toto nastavení nepůsobí. Je proto potřeba ho znát a vědět, jak se přes něj přenést, nebo jak z něj naopak vytěžit co nejvíc.

Ve Francii se honba za pěnězi nenosí

Já jsem si tohle uvědomila z první ruky, když jsem žila ve Francii. Francie je klasický příklad země, kde se bohatství dědí, respektive předává různými způsoby z generace na generaci. I přes to, že v zemi proběhla francouzská revoluce, tak je ve společnosti pořád možné vystopovat pozůstatky starých společenských tříd: šlechta, buržoazie a tiers état, neboli všichni ostatní.

Člověk by si řekl, že o dvě století později by už to mělo být pryč, ale společenské třídy mají očividně tuhý kořínek (kdo chce, může si na toto téma přečíst romány Annie Ernaux, která nedávno dostala Nobelovu cenu za literaturu). Tak třeba šlechtický původ jde pořád docela dobře poznat podle jména: je tam předpona ‚De‘. A opravdu to není jen věc minulosti, já jsem třeba na střední měla kamarádku, jejíž rodiče organizovali tzv. rallyes, což byly párty, kde se zvali jenom tihle ‚De‘ a jejichž účelem bylo pro děti najít perspektivní partnery. Byl tam jasný účel zůstat mezi svými.

Ve francouzštině je taky spousta pejorativních názvů pro ty, co nově zbohatli (rozuměj v posledním století). Říká se jim ‚nouveaux riches‘ nebo ‚parvenus‘, což by se dalo přeložit výrazem ‚náplavka‘. A tohle společenské nastavení se dá vystopovat i jinde. Je například velmi neslušné říkat, kolik vyděláváte, nebo se na to nedejbože někoho ptát. Já jsem 7 let pracovala v té stejné poradenské společnosti, ale nikdy jsem se nedozvěděla, jestli opravdu mám stejný plat jako moje kolegyně, a to jsme si byly opravdu blízké.

Ve Rwandě je naopak každý ‚hustler‘

Když jsem pak přijela do Rwandy, tak jsem se nepřestávala divit. Snažit se získat co nejvíc peněz, jakýmkoliv možným způsobem, je, zdá se, hlavní náplní života většiny Rwanďanů. Samozřejmě je to z velké části proto, že hodně lidí prostě nemá moc peněz, a tak i 300 korun navíc může opravdu změnit jejich život.

Ale i celkové nastavení je úplně jiné: Rwanda nemá buržoazii, nemá šlechtu, a vydělávání peněz nemá tak špatnou pověst jako ve Francii. Samozřejmě i tady je společnost rozvrstvená, a jsou tu nerovnosti, ale je obecně akceptováno, že se lidi snaží během života různě obohatit.

A jak nás to ovlivňuje?

Tahle společenská nastavení a postoj společnosti k penězům a bohatství můžou silně působí na naše vnitřní nastavení. Podílí se totiž na naší identitě a do značné míry definuje, jaké chování je pro nás atraktivní. A jak píše James Clear ve své knize Atomové návyky, největší bariéra ke změně je konflikt identit.

Je tedy jednodušší zbohatnout ve Rwandě než ve Francii? Do značné míry ano, ale není to nepřekonatelná překážka. Na vnitřním nastavení se dá efektivně pracovat i v nepřívětivém společenském kontextu, i když na to musíme vynaložit extra úsilí.

Jak to vnímáte vy? Jaký je podle vás přístup k penězům a bohatství v ČR nebo v zemi, kde žijete?