Prší ve Rwandě jinak než v Evropě?

Ve Rwandě tento měsíc začalo období dešťů, což sice neznamená, že máme monzunové přívaly jako v Asii, nicméně už několik týdnů každé odpoledne třeba i čtyři hodiny prší a nápadně to připomíná listopad v ČR (akorát teda máme 20 stupňů a ne 4 :).

Rozdíl mezi dešti aneb framing

Je tady ale jeden velký rozdíl. Ve Rwandě se déšť vnímá jako záminka k tomu, abyste nemuseli ven, aby se odsouvaly a rušily schůzky anebo se chodilo pozdě. Jednou mi bývalý kolega vyprávěl, že když měl ráno jít do práce, tak pršelo, a tak čekal, až pršet přestane, až mu jeho (evropský) šéf zavolal, vynadal mu, a nařídil mu, ať se okamžitě dostaví.

Což mě přivedlo k zamyšlení nad tím, čemu se odborně nazývá „framing„, a co v podstatě znamená změnu náhledu na věc. Dobře to popisuje Kevin Dutton ve své knize Black and White Thinking (česky myslím ještě nevyšla), když říká, že je to podstatou umění přesvědčit: nesnažit se o to změnit věci, ale spíš náhled dotyčné osoby na věc.

Dívčí školy a Tálibán

Udává jako příklad příběh z Pákistánu, kdy do jedné dívčí školy v malé vesnici přijel Tálibán. Tálibán je známý svým odporem ke školní docházce dívek a tak se učitelky vyděsily, očekávaly pohromu a bály se o své životy.

Pak se tomu nicméně rozhodly čelit, připravily čaj a pohoštění a když bojovníci přijeli, tak je nejdřív posadili a nechali je se posilnit. Potom je školou provedly, ukázaly jim všechny materiály, a detailně jim povídaly o tom, co se dívky ve škole učí. Neopomenuly zmínit, že když se dívky naučí číst a psát, tak budou moct číst Korán a zlepší se ve studiu a porozumění Islámu. A že když se naučí počítat, tak budou moct vyhádat lepší ceny na trhu a ušetří tak svým budoucím manželům peníze.

A Talibáni jim poděkovali za pohoštění, popřáli ženám hodně zdaru a v poklidu odjeli.

Jak je to možné?

Protože učitelky přišly na to, že když jim budou situaci prezentovat tak, aby odpovídala jejich hodnotám, tak už je nebudou vidět jako nepřátele, ale jako spojence. Talibáni tak po své návštěvě už školu neviděli jako útok na islámské hodnoty, ale jako filozofické a intelektuální centrum, kde jsou vzdělávány budoucí ženy islamistických bojovníků.

Zdá se vám to ohromující? Mně ano. Framing je opravdu mocný nástroj, kterým můžeme přesvědčit nejen lidi kolem nás, ale častokrát i sami sebe. Když máme pocit, že je situace bezvýchodná, často pomůže podívat se na to trochu jinak, z jiného úhlu pohledu, a náhle řešení uvidíme.

Tohle je dost často cílem koučinku, kdy kouč vytváří prostředí, kde se klient cítí bezpečně a zároveň mu nastavuje zrcadlo, takže klient si uvědomí, kde je zacyklený a kde má slepá místa. Může si pak dovolit o věcech přemýšlet jinak. 

Takže jak to teda je s tím deštěm?

Když se vrátím k mému příkladu, tak je ten různý pohled na déšť markantní. Pro Evropana je déšť nepříjemná, ale zdolatelná překážka, takže když prší, tak se toho zas tak moc neděje, lidi si zanadávají, vytáhnou deštníky a jdou do práce.

V Africe je nicméně déšť vnímán jako zásadní problém. Má to svoje důvody. Obvykle prší tolik, že i když máte deštník, tak jste celí zmáčení, popřípadě máte úplně zablácené boty a nohavice, protože značná část cest není vyasfaltovaná, anebo vám deštník zlomí silný vítr. Popřípadě, pokud nemáte auto, tak se opravdu nemáte jak do práce dostat, protože moto taxíky v dešti nejezdí a autobusová doprava je tady dost pofidérní.

Nicméně, i když je déšť relativně mírný, a bylo by možné jen vytáhnout deštník a jít ven, tak Rwanďané do deště prostě nechodí. Mají zažitý pohled na věc: déšť = zůstává se doma. A musím přiznat, že často tento úhel pohledu přejímám i já, protože je mi většinou velmi příjemné se na déšť vymluvit a zůstat v teple domova🙂

Máte taky nějaké příklady framingu ze svého života?