Proč je Amélie z Montmartru zranitelná

Jeden ze způsobů, jak zjistit, kdo jsme a jaké je naše poslání, je vnímat, co nám v každodenním životě dělá radost – jaké činnosti, jací lidé, jaké věci.

Radost jako hereze

Já si pamatuju, že jsem o něčem takovém poprvé slyšela, když jsem viděla film Amélie z Montmartru, a bylo to pro mě jako zjevení. Tenkrát můj život sestával z řady povinností, a všechny ty povinnosti a musy držely pohromadě asi tak pevně jako domeček z karet a já jsem cítila, že kdybych si dovolila prožívat něco tak neproduktivního, jako je radost nebo dokonce štěstí, všechno by se sesypalo. Úplně mě tehdy ohromilo, že si někdo dovolí mít radost z maličkých věcí a že je navíc cíleně vyhledává! Ponořit jen tak ruku do sáčku s fazolemi a užívat si to pro mě byla úplná hereze.

Proč je tak těžké se radovat?

Dnes už je to lepší, ale i tak mám většinou nad tímhle typem úkolu osypky. Je pro mě pořád těžké cíleně hledat radost v každodenním životě a uvědomit si, že je v pořádku tuto emoci cítit a že to neznamená, že jsem méně zodpovědná, důsledná, nebo seriózní. Přičítám to několika věcem:

• Jsem provorozená dcera. Nedávno jsem začala číst knihu Sourozenecké konstelace od Davida Lemana a podle něj jsou prvorození lidé většinou perfekcionisté, spolehlivé, svědomité, vážné a studijní typy. Mají pocit, že na svých bedrech musí nést všechnu tíhu světa a mají strach, že když si dovolí cítit něco tak frivolního jako radost, tak se svět zboří, protože ho na moment přestanou nést. Je to trochu stereotypování, ale docela to sedí.

• Všichni do nás pořád vtloukají ‚nejdřív práce, potom koláče‘. To znamená, že nejdřív si člověk musí něco protrpět, aby se pak mohl radovat. Nejdřív v potu tváře zasít a orat a teprve potom mít radost ze sklizně. Když se někdo rozhodne zaměřit se nejprve na tu radost, tak je to opravdu skoro jako kacířství. Ač je ČR dost ateistická země, tohle starozákonní pojetí života se v naší kolektivní představivosti objevuje překvapivě často.

• Většinou nás nikdo nenaučil emoční regulaci. Mé generaci většinou nikdo v dětství neukázal, jak se napojit na svoje emoce. Často byly naše emoce potlačovány (‚kluci nebrečí‘, ‚ty jsi ale zlobivá holčička‘, ‚ale no tak, nebreč, to přece nic není‘, ‚nemám tě ráda, když takhle křičíš‘), takže se za ně v podstatě stydíme a snažíme se namluvit sobě a světu, že žádné nemáme. Platí to především o emocích, které mají nálepku ‚negativní‘ jako vztek, smutek nebo odpor. Ale takzvané pozitivní emoce jsou jen druhá strana stejné mince, a kdo si nedovolí prožít vztek nebo smutek, bude mít problém cítit radost, štěstí, spokojenost nebo vděčnost.

Máte to taky tak?

Radost jako nejzranitelnější emoce

Já tam vidím tam ještě jednu rovinu. Brené Brown, jejíž knihy doporučuju, říká, že radost je tou nejzranitelnější emoci, kterou cítíme. Protože cítit radost znamená, že najednou máme co ztratit.

Dělá vám radost, když si pustíte svoji oblíbenou píseň v rádiu a jen tak u toho tančíte? Nebo když si můžete dopřát svoji ranní kávu v oblíbené kavárně s dobrou knížkou? Nebo když se vrátíte z práce a vaše děti se rozzáří a skočí vám kolem krku? Ano, cítit radost a štěstí znamená uvědomit si, že v příštím okamžiku tohle všechno můžete ztratit. Je to zranitelnost, vděčnost, krása a pomíjivost v jednom a proto je to tak těžké.

Dobrá zpráva je, že se to dá naučit. A že snažit se o to neprožívat moc velkou radost nebo štěstí proto, abychom pak nebyli moc zklamaní, paradoxně není vůbec dobrá strategie. Lidé, které potkaly tragédie, většinou říkají, že se na to stejně nedá připravit a že je lepší se snažit zažívat tolik okamžiků radosti a štěstí, kolik to jde, abyste pak měli z čeho brát, pokud se něco stane.

A jak se tedy radovat?

Pokud se chcete na své emoce více napojit, tak můžou hodně pomoct Emoční karty od Tisíc tváří radosti, které jsou primárně určeny dětem, ale dobře poslouží i dospělým. Podobný produkt jsem dlouho hledala, takže jsem hrozně ráda, že konečně na českém trhu existuje.

A jinak? No prostě se do toho nenuťte, zkoušejte nové věci a dovolte si být znovu dětmi, a zranitelní, tak jako Amélie z Montmartru. Já to taky zkouším. Každý den. S větším nebo menším úspěchem…

PS. V textu používám pro zjednodušení ‚pozitivní‘ a ‚negativní‘ emoce, ale žádné takové neexistují, emoce jsou především signálem a informací, že se děje něco, co nás ovlivňuje. Nálepku ‚dobře‘ nebo ‚špatně‘ už tomu pak dáváme my, ale emoce jako taková je neutrální, byť některé jsou příjemnější než jiné.