Lucie Štembírková
V té době jsem o sobě hodně říkala, že fakt nerada pracuju. Že prostě nechci pracovat a trávit hodiny denně sezením na židli a ťukáním do počítače. Moje kamarády to vždycky uvádělo do rozpaků a já jsem přemýšlela, jestli jsem fakt jediná na světě. Možná jsem prostě líná?Ráda bych řekla, že jsem se konečně odhodlala k tomu odejít z nějakého vnitřního popudu a osvícení, ale pravda je taková, že jsem si spíš chtěla zachránit holou kůži.
V tom posledním sedmém roce jsem byla 6 měsíců na projektu v Dubaji. Projekt byl nezajímavý. I když to opět vypadalo dobře v životopise, protože jsme pracovali pro Dubai Expo 2020. A taky to bylo přes léto, takže bylo běžně tak 40 stupňů ve stínu a vůbec se nedalo být venku. S motivací jsem byla opravdu na štíru. Dokonce natolik, že si šéf mého projektu začal stěžovat, že nepracuju dost, a že jsem si dovolila vzít soukromý hovor během pracovní porady. Vypadalo to, že budu mít fakt špatné hodnocení.
A pak, k obrovskému údivu šéfa mého projektu, mě jednoho dne z ničeho nic povýšili na manažerku. Tu chvíli si pamatuju úplně přesně. Byla jsem na pařížském letišti Charles de Gaulle, těsně přes bezpečnostní kontrolou na let, kterým jsem měla letět zpátky do Dubaje. Najednou mi volal jeden z partnerů firmy, a já věděla, že ten hovor musím vzít. To byla asi první a poslední bezpečnostní kontrola, kterou jsem prošla s telefonem na uších.
Obvykle se povýšení na manažera muselo připravovat hrozně dlouho dopředu. Člověk musel vytvořit takzvaný ‚dossier‘, prezentaci, kde popisoval, jak je hrozně skvělý. Jaké měl úspěšné projekty, jak splnil svoje cíle a ještě víc, a jak si fakt zaslouží to povýšení. Pak musel absolvovat patolízalské kolečko, kdy chodil za partnery a říkal jim, jak moc by chtěl být povýšen a ať mu pomůžou, že jim za to bude nadosmrti vděčný.
Já jsem ani jedno z toho neudělala. Z prostého důvodu: nechtěla jsem se stát manažerkou. Věděla jsem, že jakmile se jí stanu, bude se po mně chtít, abych opravdu vyznávala hodnoty firmy a snažila se prodávat projekty, o kterých jsem si ve skrytu duše myslela, že fakt nemají smysl.
A tak, když jsem prošla tou bezpečnostní kontrolou na letišti a dozvěděla se, že mě povýšili, aniž bych o to žádala, jsem ihned zavolala svému internímu kariérnímu sponzorovi, abych mu pěkně vynadala. Dodneška je to prý jeho nejoblíbenější pracovní historka. Ale mně moc do smíchu nebylo, protože jsem věděla, že to nejhorší teprve přijde…
… až po skoro burn out.
A taky že přišlo.
Hned, jak jsem se po dubajském projektu vrátila do Paříže, za mnou přišel jeden z partnerů, a řekl mi, že chce, abych vedla jeden z jeho projektů, a abych mu pomohla ‚zvětšit obrat‘ u daného klienta. Přeloženo, chtěl po mně, ať vymyslím a prodám nové projekty. Jakékoliv. U klienta – francouzské pošty – kterého jsem do té doby neznala a upřímně mi přišlo, že už mu stejně není pomoci.
A tak jsem byla hozená do vody, bez jakékoliv pomoci a podpory, a s tím, že ten partner si mě vždycky čas od času zavolal na kobereček a ptal se mně, jak to jde. A přidaly se mi do toho další dva projekty, plus jeden pro bono projekt, který jsem fakt chtěla dělat, ale na který jsem měla čas jen mimo pracovní dobu.
Já nejsem člověk, který by vydržel velké pracovní nasazení. Obzvlášť, když to, co dělám, mi nedává smysl. Většinou jsem spokojená, když se mi podaří udělat si práci za 4 až 6 hodin denně, a pak si můžu dělat svoje osobní věci. Takže 4 projekty naráz, plus business development, to všechno v pracovním prostředí, které jsem nesnášela, nemohlo dobře dopadnout.
Vydržela jsem to asi měsíc, pak mi začaly padat vlasy a dělal se mi ekzém na rukou, a to mě vyděsilo. Bylo mi okamžitě jasné, že to není normální situace. A že moje tělo mi dává jasné signály, že je potřeba něco změnit. Zároveň jsem si říkala, že přece nemůžu podat výpověď, když nemám žádné jiné zaměstnání, a jiné zaměstnaní jsem si najít nemohla, protože… no protože jsem vůbec nevěděla, co jiného bych měla dělat.
Tenkrát jsem se nějakou náhodou dozvěděla o programu, který se jmenoval On Purpose. Byl to roční program, v podstatě takový most pro lidi, kteří chtějí pracovat v neziskovém sektoru, ale vůbec ho neznají. Jelikož jsou ty dva světy – komerční a neziskový – ve Francii hodně oddělené, tenhle program nabízel docela zajímavou službu. Umožňoval si vyzkoušet krátké šestiměsíční mise ve dvou různých neziskovkach, výměnou za to, že byl člověk ochoten pracovat za minimální mzdu.
Mně bylo okamžitě jasné, že je to moje vstupenka ven. A tak jsem šla za svým šéfem a řekla jsem mu, že jsem na pokraji burn outu a že nutně potřebuju volno. Vzala jsem si celkem 3 týdny dovolené, strávila týden ve tmě na Čeladné, potom týden sama na dovolené v Itálii, a týden připravováním se na pohovory.
Do práce jsem se potom vrátila už jenom, abych jim oznámila, že podávám výpověď. A že vydělím svůj plat třemi a půjdu na rok pracovat do neziskovek, abych zjistila, jestli tam najdu ten smysl, který tak pořád hledám.
Vtipné je, že jsem se pak prý díky tomuhle odchodu z firmy stala slavnou, jelikož si moji bývalí kolegové na nějakém teambuildingu odhlasovali, že to byla „nejkrásnější rezignace“ (viz obrázek pro ty frankofonní z vás🙂).
Tak tohle mi smysl dávalo. Jenže co jsem v té neziskovce dělala já? Zase vedení projektů. A hlavně projekt e-learningu, který měl asociaci pomoct zvýšit dosah a proškolit ještě více lidí.
Další problém byl, že mi tyhle projekty nezabíraly ani 50% mého pracovního času a tak jsem se zbytek času nudila. Dělala jsem sice na asociaci 
