Jedna jednoduchá technika, která vám pomůže zvládnout nepříjemné emoce

Taky máte občas výčitky, protože už zase cítíte něco, co byste cítit neměli? Naštvaly vás děti a přistihnete se při pocitu, že je fakt nesnášíte, místo toho, abyste k nim cítili bezbřehou lásku. Chcete být laskavým člověkem, ale už zase cítíte závist, když vidíte na facebooku fotky kamarádky, která je letos už na třetí dovolené. Anebo jste zase naštvaní na partnera, protože něco neudělal, nevyřídil, nepřinesl, nepomohl, nepřišel včas, atd.

Každý občas cítíme ‚špatné‘ emoce

Není vždycky úplně lehké přijmout, že máme pocity, které nejsou v naší kultuře vnímány jako ‚správné‘. A kulturou myslím jak tu celospolečenskou, tak tu rodinnou. A obzvlášť těžké je to pro perfekcionisty a lidí, kteří chtějí být vnímáni jako dobří nebo jako úspěšní. Dobří (a úspěšní) lidé přece nezávidí. Nejsou nikdy naštvaní. Všechno berou pozitivně a nikdy nejsou smutní. Nebojí se prezentace před celým týmem, ale jsou silní a zvládají to levou zadní. Klidně si tam dosaďte svoje vlastní vzorce a přesvědčení.

Třeba můj osobní nefunkční vzorec je, že vztek je špatná emoce, která se nemá cítit. Dlouho, hodně dlouho, jsem si ani nedokázala uvědomit, že to, co cítím, je vztek. Občas se to maskovalo jako frustrace, občas jako smutek, což byly pro mě přijatelnější emoce. Proč mám problém se vztekem, by asi vydalo na samostatný post, ale řekněme, že v tom hraje nějakou roli výchova a rodinné vzory.

Vztek si dovoluju cítit vlastně jen pár let, a ještě pořád nevím, jak s ním zacházet. A ještě pořád ho zlehčuju, a říkám si, že se přece nic nestalo. Je mi nepříjemné, že bych měla být ta vzteklá holka, protože to znamená, že byly překročeny moje hranice. A to je pro mě problém, protože abych si ty hranice uhlídala, musím jít do konfliktu, a já konflikty nesnáším. Často si tedy raději lžu do kapsy a předstírám sama sobě, že je všechno pořád fajn a že můj vztek není legitimní.

Byla jsem tedy dost nadšená, když jsem objevila jednoduchý návod, jak na nepříjemné emoce. Nebo prostě jakékoliv pocity a situace, kde se cítíme nekomfortně. Nebo kdy máme pocit, že jsme selhali.

Nevyřeší to ten problém, který tu emoci nebo situaci způsobil – svoje hranice si pořád budu muset hlídat. Ale pomůže nám to od té emoce nebo situace neutéct, prožít si ji, a zároveň nám to trochu uleví. A to není málo.

Tonglen: dva jednoduché kroky ke zvládání nepříjemných emocí

Jedná se o budhistickou praktiku, která se jmenuje tonglen. Já ji mám z knížky ‚When things fall appart‘ od Pemy Chodron. Je to v podstatě staré dobré dýchání, ale s vizualizací.

Jak na to?

Krok 1:

Nadechněte se a s nádechem přijímejte ten těžký pocit, tu nepříjemnou emoci, nebo to, co vnímáte jako svou slabost, svůj nedostatek. Plně se nadechněte té závisti, toho vzteku, té zbabělosti nebo čehokoliv jiného, co si právě vyčítáte.

Krok 2:

A s výdechem si představujte, že dýcháte se všemi lidmi, kteří zrovna teď zažívají totéž. Že jste na stejné lodi. A pošlete jim i sobě úlevu, sílu, radost, lásku, nebo cokoliv jiného, co je potřeba na zvládnutí té náročné situace.

A nemusíte to používat jen na zvládnutí náročných emocí, ale i na jakékoliv těžké situace – třeba když jste zažili ztrátu nebo vás něco bolí, atd. Já to tedy mám zatím ozkoušené jen na emocích, ale určitě to může poskytnout úlevu i v těchto situacích.

Jednoduché, že?

Dva kroky, které nás zároveň učiní laskavějšími

Mně se na té technice hrozně líbí, že skrz naše slabosti, nedostatky nebo bolesti nás propojuje s ostatními lidmi. Což je vlastně základem empatie.

Umět přijmout, že i ostatní můžou být slabí, zbabělí, arogantní, závistiví, sobečtí, vzteklí, a že jsou přesto hodni soucitu, je těžké. A abychom mohli cítit empatii a soucit k ostatním, tak je nejdříve musíme cítit sami k sobě. A tahle technika nám pomáhá od toho neutíkat, ale naopak to na malou chvíli procítit, zůstat v té nepříjemné emoci, a uvědomit si, že v tom nejsme sami. A to nás pak učiní laskavějšími k sobě i k ostatním. Přijde mi, že to je vlastně jedna ze zásadních dovedností rodičů, ale určitě se hodí i v mnoha jiných kontextech :).

A taky se mi líbí, že ač je to vlastně technika dýchání, není to jen o dýchání. Já třeba nedokážu jen tak prodýchávat, když jsem v nepříjemné situaci nebo emoci, protože to ve mně z nějakého důvodu spouští paniku. Když si to ale spojím s touto vizualizací, tak mě to naopak krásně uklidní a pomůže mi to tu situaci vidět z jiného úhlu pohledu, dá mi to jinou perspektivu.

A tak už to tady pár týdnů zkouším ve chvílích, kdy mám vztek, a funguje to docela dobře :). Dejte mi vědět, jestli to pomáhá i vám!