Jak můžou malé boty vést ke kognitivní disonanci a proč by nás to mělo zajímat?

Nedávno jsem docela dost přemýšlela nad fenoménem kognitivní disonance, tedy nesouladem mezi našimi názory nebo postoji a naším chováním nebo realitou. Je to důležité v hodně případech, jak v kariéře, tak v životě.

Co když jsou vám malé boty?

Uvedu osobní příklad. Je dost složité si do Rwandy nechat poslat věci, které si koupíte v Evropě, protože si nikdy nemůžete být jisti tím, kdy je doručí, a navíc musíte platit clo. Já jsem nedávno objevila službu Colis expat, která tohle všechno řeší a tak jsem si celá nadšená koupila běžecké boty. Trvalo to 10 dní, ale přišly mi.

A vypadají nádherně, jsou fakt pohodlné, běhá se v nich dobře, jsou z recyklovaných materiálů a amazonské gumy, takže moje ekologické já plesá, ale… jsou mi malé. A to jsem si nohu poctivě změřila a velikost vybrala na základě instrukcí. Boty se samozřejmě můžou vrátit do 30 dnů, jenže poslat je ze Rwandy poštou dost dobře nejde, protože to se za 30 dní nestihne, a platit 50 eur za DHL se mi fakt nechce.

Takže mám problém mezi svým názorem nebo postojem (boty jsou fakt super) a realitou (boty jsou mi malé). Co s tím? Realitu změnit nemůžu, protože boty nemůžu vrátit. Takže změním svůj postoj a přesvědčím sama sebe, že mi ty boty zas tak malé nejsou, což tedy už pár týdnů se střídavým úspěchem dělám. A dokážu do nich nohu dát, dokonce v nich i běhat a vcelku si to užít, ale musí to být bez ponožek a ne na moc dlouho, protože jinak mě z toho bolí prsty.

Zdá se vám to úsměvné? Takových kognitivních disonanci máme v životě víc, než myslíme.

Anebo třeba chcete chovat prasata, i když nejíte vepřové?

Naše malá prasátka

Jedna moje větší je ta, že se manžel rozhodl založit farmu a chovat prasata. Já vepřové nejím, ale kuřecí a hovězí třeba ano, ale vlastně nechci tak moc vědět, že se kvůli tomu musí zabíjet zvířata, protože je mi to nepříjemné. A teď mám doma situaci, kdy na chovu prasat, a potažmo na jejich zabíjení, budeme vydělávat peníze.

Další nesoulad mezi mým postojem (zabíjení živých tvorů je špatně) a chováním (prodávat prasata na maso). A tady je opět docela těžké říct manželovi, hele, přestaň s tím, protože už do toho investoval dost peněz, takže se místo toho snažím přesvědčit sama sebe, že to zas tak strašné není.

Faktem je, že po vepřovém je ve Rwandě a hlavně v Kongu velká poptávka. V kontextu Rwandy je dokonce chov prasat ekologičtější než chov krav, protože potřebují míň místa (a Rwanda je malá a přelidněná), nežerou pastviny a neprodukují metan. A manželovi spolupracovníci jsou ke zvířatům šetrní a obecně je to určitě lepší než velkochov.

Proč je to ale důležité?

Kromě toho, že je fajn chovat se v souladu se svými názory, je tohle taky důležité v případě, když se chceme zbavit starých zlozvyků nebo si udržet nové návyky, třeba cvičit nebo zdravěji jíst (nebo se přiblížit svému opravdovému já!).

Dobře to vysvětluje James Clear ve své knížce Atomové návyky, ale ve zkratce jde o to, že náš mozek se snaží kognitivní disonance za každou cenu zbavit, protože si chce o sobě udržet konzistentní obraz.

A to znamená, že můžeme například podvědomě odmítat nové návyky, protože náš mozek má pocit, že „takoví nejsme“.

Když věříme, že nejsme sportovci, tak si návyk pravidelného cvičení neudržíme, protože náš mozek bude vnímat nesoulad mezi identitou (nejsem sportovec) a chováním (snažím se cvičit). Takže je vždy lepší se snažit nejdříve změnit vnímání sebe sama a potom k tomu přidat malé kroky, které budou tohle nové vnímání sebe sama zesilovat (tzv. feedback loop). I proto je důležité nejdřív mít vizi a potom ji implementovat.

A jaké jsou vaše kognitivní disonance? A máte s ní problém, když se snažíte změnit svoje chování nebo (nedejbože) najít své poslání?

PS. Pokud někdo chcete vyměnit běžecké VEJA boty za větší velikost, dejte vedet😄