Pitná voda ve Rwandě aneb žízeň jako učitel prevence burnoutu

Minulý rok se mi stalo, že jsem přišla do své tehdejší práce a nebyla pitná voda. Ve Rwandě, jako ve většině Afriky, se nedá pít voda z vodovodu, a tak je vždycky potřeba mít po ruce vodu pitnou. V práci jsme většinou mívali plastové lahve anebo velké kanystry, ze kterých jsme si vodu brali.

Ale často nějak selhávala logistika, takže se stávalo, že voda nebyla. A já piju opravdu hodně, takže když se to stalo minule, tak jsem v duchu zaklela a vydala se do nejbližší kavárny si vodu koupit. Nicméně když jsem tam došla, tak mi bylo sděleno, že vodu taky nemají. Ani fantu. Ani kolu. Pouze pivo. (O tom, jak ve Rwandě rádi pijí pivo a co si o tom myslím, napíšu někdy příště🙂).

Takže jsem byla celé dopoledne žíznivá, a ponouklo mě to k zamyšlení se nad zazdrojováním.

Zazdrojování je důležité

Tenhle termín se většinou uvádí ve spojení zazdrojovaný rodič, a značí to, že je potřeba, aby rodič byl v pohodě, a měl tak z čeho dávat dítěti, ale platí to určitě všeobecně. Maslowova pyramida potřeb je pořád aktuální.

Pokud vaše primární fyziologické potřeby nejsou uspokojeny, je vcelku zcestné se zabývat nějakým osobnostním růstem a snažit se o nějakou seberealizaci, protože prostě nebudete mít snadný přístup ke kognitivní části mozku.

Můj zážitek s žízní mi to potvrdil: myslím, že žízni by se nikdo dobrovolně nevystavil. Kolik z nás ale tělu nevěnuje dostatek pozornosti? Kolik z nás ignoruje signály ohledně únavy, potřeby pohybu, nebo třeba i plejádu různých psychosomatických symptomů, kterými nám naše tělo dává na vědomí, že je potřeba něco změnit?

Problém je, že signály těla často nejsou tak výrazné jako žízeň a je potřeba si vypěstovat návyk se jim vědomě věnovat.

Vědomé tělo jako prevence burnoutu

Třeba takový fenomén burnout, který řeší čím dál tím víc lidí, se dost často projevuje fyzickými symptomy, které ale lidé přehlížejí. Pamatuju si na jednoho kolegu v mezinárodní poradenské společnosti, kde jsem roky pracovala, který ze dne na den skončil ve stavu naprostého vyčerpání v nemocnici, kde se tři dny nemohl zvednout z lůžka. Bohužel byl pravděpodobně natolik odpojený od svého těla, že slabší signály neregistroval, a tak jeho tělo zareagovalo totálním vyčerpáním.

Tohle se stává vcelku často lidem, kteří jsou pod velkým stresem, protože je pro ně kvůli návalu adrenalinu a tlaku na výkon složitější ty slabší signály těla vůbec vnímat. A když to tak dělají opakovaně, tak tu schopnost potom zcela ztratí.

Já sama jsem se s burnoutem před lety taky potýkala, ale naštěstí v jeho slabší verzi – a v momentě, kdy mi začaly padat vlasy a dostala jsem ekzém na ruce, jsem dala výpověď. Samozřejmě to nebylo jen tak, ale měla jsem výhodu, protože jsem měla dostatečný finanční polštář a věděla jsem, že mi nestojí za to si ničit zdraví pro kariéru.

Můj ekzém. Nevypadá to zase tak strašně, ale jako varovný signál to posloužilo dobře.

Hodně lidí tuto výhodu nemá a proto často varovné signály ignorují. Je ale opravdu důležité tuhle tělesnou komunikaci nepřehlížet a tu schopnost v sobě nezabít, abychom se nedostali tam, kam nechceme (a odkud se těžko jde zpátky). Je to opravdu ta první, a zásadní prevence burn outu.

Jak tedy na to?

I tady platí, že se dá začít malými krůčky

• Třeba se co půl hodiny zastavit a uvědomit si, jak se cítím fyzicky

Bolí mě ze sezení nohy? Mám ohnutá záda? Mám stáhnutou šíji? Jsem uvolněná/ý nebo napjatý/á? Co teď moje tělo potřebuje k tomu, aby se cítilo lépe?

Klíčové je nehodnotit, ale jenom pozorovat a pak udělat jednu věc, která pomůže. Já třeba často sedím na židli v tureckém sedu nebo ve dřepu, protože sedět celou dobu na zadku moje tělo nezvládá 🙂.

• Dávat si malé stopky během dne

Timothy Gallwaye, zakladatel koučinku, má celou teorii o tom, jak pracovat lépe, díky něčemu, co nazývá systém STOPs, neboli stopky, prostě zastavení. Jedna z těch stopek má za cíl, abychom si odpočinuli. Takže ano, coffee breaks neboli přestávky na kafe, jsou taky v prevenci burnoutu důležité, a tím důležitější, čím víc stresu a deadlinů máme.

Ale je tam jedna podmínka. Nesmí se mluvit o práci, musíme toho opravdu využít k tomu, aby si náš mozek odpočinul, tělo se protáhlo, a my tak získali novou energii.

•  Velké odpočívací nebo meditativní na konci dne

Tohle se v naší kultuře moc nenosí. Kdo odejde dřív z práce, aby si stihl zahrát s kamarády fotbal? Přečíst si knížku? Podniknout něco se svými dětmi, nebo dělat něco jiného, co ho naplňuje? Nebo prostě „jen tak“ sedět a meditovat?

Ghandi prý jednou řekl: „Dnes toho musím tolik stihnout, že musím meditovat dvě hodiny místo jedné.“

I v práci je často méně více, a když si na konci dne opravdu odpočineme, tak budeme pracovat lépe a efektivněji, a vyvarujeme se chyb, které z únavy a stresu často vznikají. Kdo nikdy neztratil půl dne tím, že musel znovu psát dokument, který si zapomněl uložit (nebo po hodinách práce zjistil, že to psal do špatné verze dokumentu), ať se přihlásí 🙂. Takže do toho, pusťte si bez výčitek ten seriál na Netflixu, který jste chtěli zkouknout, nebo si přečtěte tu knížku, kterou jste už dlouho odkládali. Pomůže to i vaší práci.

Proč jsem vlastně ve stresu?

A v neposlední řadě je taky dobré pracovat s příčinou a uvědomit si, proč v práci zažívám stres. Potřebuju si lépe nastavit hranice? Dokážu říct ne? Jsem v zajetí strachů, které mi nedovolí odříct práci a čas si lépe zorganizovat? Vím, čeho se snažím dosáhnout a proč dané úkony dělám? Nebo je to taková ta špatná zaneprázdněnost, kdy makám a makám, ale vlastně mě to nijak nepřibližuje k mému skutečnému cíli?

Pomůcek je celá řada, důležité je si uvědomit, že mám možnost to řešit, a že nemusím jen slepě snášet okolnosti.

Takže, rada na konec:

Vemte to do svých rukou a přestaňte si ničit zdraví proto, aby z toho někdo jiný mohl mít zisk.

A pamatujte: fyzickým zdravím to začíná. Fyzické zazdrojování předchází dokonce i mentálnímu zazdrojování.