Kdo jste? Aneb jak jsem si vyřešila svou identitu odjezdem do třetí země

Jak teď cestuju po Evropě, tak jsem zase začala přemýšlet nad svojí identitou. Nedávno jsem si totiž uvědomila, že už jsem v zahraničí více než 20 let. A že jsem dlouhodobě žila ve 3 zemích: 16 let v ČR, 15 let ve Francii a teď 6. rokem ve Rwandě.

Identita v zahraničí je komplikovaná

Byly doby, kdy jsem svoji identitu intenzivně řešila a nevěděla jsem, kam patřím. Jak vlastně mám poskládat ty různé střípky zkušeností dohromady, a jak se prezentovat světu, aby to bylo alespoň nějak pravdivé a odráželo to moji cestu životem.

Pamatuji si, že ve Francii jsem se usilovně snažila zapadnout, chtěla jsem se asimilovat, a dokonce jsem se naučila francouzsky tak, že jsem přestala mít přízvuk. To se mi líbilo do doby, než mě vyděsilo, že kdybych si vzala Francouze a změnila příjmení, už by vlastně nikdo nezjistil, že jsem Češka. Tahle snaha se podle mě podílela na tom, že jsem měla pocit, že se má identita nějak rozplizla, a že jsem vlastně nevěděla, kdo jsem.

Na toto téma mě před lety zaujala kniha Double Nationalité od Niny Yargekov, která píše o ženě, která pravidelně ztrácí paměť a musí si znovu a znovu uvědomovat, kdo je a odkud pochází. Vždycky se probudí na letišti, v batohu má dva pasy a ubrousek, a musí se snažit vzpomenout si na to, kým je.

Vždycky potom zjistí, že mluví dvěma řečmi, že je překladatelka a tlumočnice, že se narodila maďarským rodičům v Paříži, a že má vlastně dva životy. Netuší ale, jestli bydlí v Paříži a jezdí na prázdniny do Maďarska nebo naopak. A tak se vydává na cestu, kde se snaží pochopit, který jazyk je vlastně ten její, a ve kterém jazyce, ve které zemi, je její identita. Přišlo mi to jako hrozně zajímavá sonda do života těch, kteří mají dvě národnosti a dvojí kořeny.

Vyřešte to tím, že se zase přestěhujete!

Dneska už otázku identity tolik neřeším a je to paradoxně proto, že jsem odjela do třetí země. A zároveň proto, že je to země, ve které je nad slunce jasné, že jsem cizinka. Nikdo mě za Rwanďanku ani omylem považovat nemůže, barva mé kůže hovoří naprosto jasně. A já jsem přišla na to, že je to vlastně osvobozující, protože tím pádem nikdo nečeká, že se budu nějak asimilovat.

Samozřejmě je očekáváno, že pochopím a akceptuju zvyky dané země, že se budu chovat tak, abych nikoho nepobuřovala, abych byla schopná tady přínosně žít a pracovat. Ale nikdo nečeká, že se ze mě stane Rwanďanka se vším všudy. Také nikdo nečeká, že se budu učit jazyk, což je teda specifikum hlavně afrických zemí, kde většina populace ovládá nějaký světový jazyk. Je mi jasné, že Afričané v Evropě mají asi trochu jinou zkušenost, a že jsem v tomhle privilegovaná (hashtag kolonizace).

Každopádně už tedy teď svoji identitu beru jako něco, co se časem mění, co má ale pevné kořeny v tom, že vím, kdo jsem a kam jdu. Jazyk už tam hraje méně podstatnou roli, i když je pořád důležitý.

Svoji identitu tedy pravidelně obohacují o všechny zážitky, které jsem prožila, o všechny schopnosti, které mám, ale už se nesnažím někam zapadnout. Funguju prostě mezi třemi zeměmi, a v budoucnu k tomu možná přidám ještě nějakou jinou, a už mě to nijak nesvazuje.

Jak svou identitu vnímáte vy? Úrovní identity je mnoho a za mě je to taky docela důležitý faktor na cestě k sebepoznávání.