11. listopadu 2022 ve Rwandě vyšla vyhláška, že oficiální pracovní doba bude od 9 do 17h, s hodinovou pauzou na oběd. Vyhlášce se mají podřídit všechny firmy, kromě těch, které budou mít status základních a nezbytných služeb, do čehož se snad vlezou supermarkety a podobné věci.
Mojí první myšlenkou, když jsem to slyšela, bylo „hurá, už mě nikdo nebude nutit pracovat před devátou ránou“. Šéf často svolával porady na 8.30 na poslední chvíli (většinou v pondělí rano!), což jsem se svým dvouletým synem, který většinou spí do osmi, neměla šanci stihnout. Nicméně, po téhle prvotní reakci jsem si pomyslela – jsme teď opravdu povinni zákonem prodávat svůj čas za peníze od 9 do 17h každý všední den?
Protože o tom vlastně zaměstnání je, že? Člověk si musí odsedět těch svých osm nebo sedm hodin, protože to má napsané buď ve smlouvě, nebo rovnou v zákoně, a protože by se na něj dívali divně, kdyby odešel třeba ve dvě odpoledne. Značná část z nás má samozřejmě nastavené nějaké pracovní cíle a úkoly, které musíme splnit, ale co se stane, když máme splněno? Budeme v práci stejně sedět a scrollovat facebookem?
Já jsem za svoji pracovní kariéru vystřídala asi 7 firem, a v naprosté většině z nich jsem měla svoji práci udělanou za 4 až 6 hodin denně. Kromě případů, kdy jsem měla nějaký šibeniční termín, nebo jsem musela stíhat několik projektů najednou. A postupem času jsem pochopila, že takové pozice vyloženě přitahuju, protože mi to prostě nemyslí 8 hodin v kuse, a tak bych nějakou náročnější práci nezvládala.
Pamatuju si ale, že jsem jednou pracovala na projektu v Dubaji s čínskou kolegyni, která přišla do práce, v 8 otevřela laptop a opravdu poctivě pracovala až do obědové pauzy, a po obědě znovu až do 18h. A to, že opravdu pracovala – že nebyla na facebooku, nekontrolovala si maily, nepsala si s nikým na whatsapp nebo něco podobného – vím, protože jsem celou dobu seděla vedle ní, pozorovala ji, a jímala mě hrůza z toho, co vidím. Nedokázala jsem si představit ten obrovský výdej energie, který představuje takové maximální soustředění tolik hodin v kuse.
V té době jsem o sobě hodně říkala, že fakt nerada pracuju. Prostě nechci pracovat, nechci trávit hodiny denně sezením na židli a ťukáním do počítače.
Postupem času jsem přišla na to, že to není averze k práci jako takové, ale k tomu věnovat svůj drahocenný čas něčemu, co mě nebaví a v čem nevidím smysl. A jak možná někteří z vás ví, dělat 8 hodin denně něco, co vás nebaví, je opravdu obrovský požírač energie. Musíte se ráno silou vůle přinutit vstát z postele, už jen dojet do práce vás stojí obrovské množství sil, a potom se ještě musíte soustředit na něco, co vám nepřináší žádnou radost – to je fakt peklo na zemi. A reálný fyzický výdej energie, takže na konci dne jste úplně vyždímaní.
Já jsem to tenkrát vyřešila tak, že jsem si záměrně vybírala pozice a projekty, které nebyly až zas tak časově náročné, svoji práci jsem udělala za pár hodin, a zbytek pracovní doby jsem věnovala něčemu jinému. Ze začátku jsem samozřejmě trávila hodiny na facebooku a instagramu, ale postupně se k tomu přidaly další projekty – například jsem pár let vedla asociaci Čeští studenti a mladí profesionálové ve Francii, potom jsem založila francouzskou odnož Modrého slona, a to všechno víceméně v pracovní dobe🙂.
To samozřejmě není dlouhodobé řešení a tak jsem postupně přišla na to, že mi dává větší smysl začít podnikat v tom, co opravdu miluju – osobní rozvoj. A to je vlastně i důvod, proč jsem začala psát tenhle blog a proč tohle je první článek.
A i když je podnikání mnohem rizikovější finančně, tak ten pocit uspokojení a naplnění mi za to stojí. A ta nová rwandská vyhláška mě nemusí zajimat🙂
Jak to máte vy?
PS: Tímhle článkem nenavádím k tomu, abyste se v pracovní době věnovali svým osobním věcem🙂. Spíše vás navádím k tomu, abyste se zamysleli, jak to máte vy a co v životě chcete.